Klíčová slova: "skot, onemocnění pohybového aparátu, dermatitida, prevalence, faktory"
Havlíček, Z., Langová, L., Novotná, I.
Úvod
Digitální dermatitida (DD) je bakteriální onemocnění, které postihují především kůži na patkách paznehtu skotu. Infekce způsobuje zánět a poškození kůže, projevující se bolestivostí a narušením pohody zvířat. Často se digitální, resp. interdigitální dermatitida, diagnostikuje na základě hlavního příznaku bolestivosti postižené končetiny projevující se kulháním (Laven, 2006).
Z hlediska původců se jedná o polymikrobiální onemocnění, s bakteriálními původci rodu Treponema (Walker et al., 1995; Dhawi et al., 2005). Ty jsou doposud v běžných laboratorních podmínkách obtížně kultivovatelné (Evans et al., 2008), což je hlavním důvodem, proč doposud nejsou přesně popsány mechanismy přenosu onemocnění. Hlavní původci dermatitidy byly diagnostikovány i u nekrobacilózy končetin, nehojící se nemoci bílé čáry a vředů na chodidle. Laven a Logue (2006) a Capion et al. (2012) zjistili, že některá zvířata ve stádě byla infikována opakovaně, zatímco jiná, stejného plemene a parity, chovaná v jednom stádě, nebyla nikdy infikována.
Charakteristika digitální a interdigitální dermatitidy
Infekce způsobuje ulcerativní léze podél koronárního pruhu nebo na kůži přiléhající k interdigitální štěrbině (Holzhauer et al., 2008). Průběh onemocnění je podle Döpfera et al. (1997) obecně popsán a rozdělen do čtyř etap. Časná léze, označovaná jako stádium M1 představuje ohraničená granulomatózní oblast, která má obvykle malou velikost do 5 mm. Obecně se považuje za nebolestivé stádium.Tato léze se pak vyvine do M2 stádia, tzv. klasického ulcerózního stadia s výpotkem a charakteristickými příznaky připomínající malinu či jahodu (Döpfer et al., 2012). Tato fáze léze je obecně větší a je bolestivá při palpaci. Jakmile se léze začne hojit, například po ošetření, nad ulcerovanou oblastí se vytvoří strup a léze je popsána jako stadium M3. V některých případech léze přechází do stadia M4, označovaného jako stadium chronické, které je charakterizováno povrchovou proliferací nebo dyskeratózou postižené části kůže. Tato fáze obecně není bolestivá, ale je infekční. Následně může přejít do aktivní léze M1. Další typ léze M4.1 je popisována jako chronická léze (M4) s malou, bolestivou oblastí aktivní léze M1 uvnitř. Pokud se uvedené léze zcela zahojí a zůstane pouze zdravá kůže, můžeme tento nález označit jako M5 (Berry et al., 2012).
Při hodnocení prevalence digitální a interdigitální dermatitidy Laven (2006) zjistil, že 51 % zvířat v jednom stádě mělo léze na obou končetinách, 22 % pouze na levé a 27 % pouze na pravé končetině. Není doposud známo, proč se u některých zvířat vyvine dermatitida pouze na jedné pánevní končetině, i když jsou obě končetiny vystaveny přibližně stejným rizikovým faktorům.
Je známa celá řada faktorů ovlivňující onemocnění dermatitidou končetin, nicméně se jedná o širokou škálu faktorů vnitřních, týkajících se jednotlivých zvířat, a faktorů vnějších, vztahujících se k prostředí. Při popisu digitální dermatitidy jsou dokladovány také geografické odlišnosti, kdy se s proliferativní formou častěji setkáváme v USA, v Evropě pak převládá více erozivní forma onemocnění (Read, 1998). To může souviset s rozdílnou spirochetální škálou bakterií rodu Treponema, které se trvale se vyskytují v lézích dermatitidy (Walker et al., 1995) a jsou považovány za primární etiologické agens (Evans et al., 2014). Jejich přítomnost hluboko v lézích (Edwars et al., 2003) naznačuje, že mimo kolonizaci v postižené tkáni jsou také invazivní. Krull et al., (2014) zkoumali mikrobiotu lézí v sedmi různých fázích vývoje onemocnění a zjistili, že došlo k dramatickému nárůstu počtu treponem v biopticky získaném vzorku postižené kůže. Dále zjistili, že zastoupení identifikovaných druhů treponem se měnilo s vývojem jednotlivých lézí. To souhlasí s nálezy Zinicola et al. (2015), kteří zjistili, že mikrobiom kůže s aktivními dermatitidními lézemi (M1, M2 a M4.1) byl odlišný od mikrobiomu kůže s neaktivními lézemi (M3 a M4) a kůže zdravých krav. U mikrobiomu aktivních ulcerózních dermatidních lézí dominovalo šest skupin treponem, konkrétně Treponema denticola, Treponema maltophilum, Treponema medium, Treponema putidum, Treponema phagedenis a Treponema paraluiscuniculi.
Za rezervoár těchto původců se považuje trávicí trakt zvířat. Treponemy spojené s digitální dermatitidou byly přítomny jak v bachoru, tak v mikrobiomu výkalů. Tato zjištění naznačují, že gastrointestinální trakt funguje jako rezervoár pro treponemy související s digitální dermatitidou a výkaly mohou být ochranným či transportním médiem do místa infekce (Evans et al., 2008). Přímá cesta přenosu onemocnění z nemocné na kůži zdravé je možná, stejně jako přenos z infikovaných na neinfikované končetiny, například při ošetřování paznehtů (Sullivan et al., 2014).
Léčba digitální dermatitidy zahrnuje systémové či lokální ošetření lézí. Ve stádech, kde je vysoký podíl nemocných zvířat s dermatitidou je individuální léčba časově i pracovně velmi náročná. Z těchto důvodů mnoho farmářů místo tohoto ošetření používá tzv. léčebné koupele celého stáda. Je pravděpodobné, že tyto encystované formy bakterií mohou přetrvávat hluboko uvnitř léze, což daná koupel neošetří. Tato skupina encystovaných bakterií může stát za recidivou klinického onemocnění v následujícím období (Dӧpfer et al., 2012). Z těchto důvodů nelze pro zvládnutí dermatitidy doporučit hromadné koupele bez předcházejícího ošetření jednotlivých bolestivých lézí. Zvládnutí dané infekce vyžaduje individuální přístup, který je hlavní prevencí recidivy infekce a nutné opakované léčby zvířat.
Vliv dermatitidy končetin na ukazatele užitkovosti
Většina aktivních lézí dermatitidy je bolestivá (Sullivan et al., 2014), proto primárním důsledkem a projevem infekce je kulhání. Pokud se nezajistí efektivní léčba, infikovaná zvířata mohou vykazovat známky bolestivosti a nepohody po dobu několika měsíců (Frankena et al., 2009). Stupeň kulhání, vyjádřený lokomočním skórem může být různý, v určitých nebolestivých stádiích k němu docházet nemusí. Kulhající zvířata také projevují jiné změny v chování ve srovnání se zdravými. Často se jedná o prodloužení doby ležení (Hassal, 1993) a celkově kratší dobu žraní, což by zase mohlo mít určitý dopad na užitkovost. Často to tak není. Kratší doba příjmu krmiva je často popisována rychlejším příjmem krmiva, což může vysvětlovat rozdílné výsledky v tomto sledovaném parametru. Například Amory et al., (2008) zjistili, že zvířata s digitální dermatitidou nevykazovala sníženou dojivost během infekce, ale měli mírně zvýšenou dojivost po jejich ošetření. Výsledek však nebyl statisticky významný. Warnick et al. (2001) zjistili, že zvířata s DD na dvou amerických mléčných farmách vykazovala snížení dojivosti. V případě dermatitidy nebyl pokles dojivosti tak velký, jako u zvířat s jiným typem onemocnění než je digitální či interdigitální dermatitida. Na velkém počtu holštýnských krav na francouzských farmách, Relun et al. (2013) zjistili, že dermatitida způsobila malý, avšak významný pokles dojivosti do 1 kg mléka za den. Dále zjistili, že anamnéza dermatitidy u jalovic ovlivnila jejich dojivost během první laktace; přičemž se jednalo snížení dojivosti o 199 kg mléka.
Ačkoli existují důkazy, že kulhání obecně zhoršuje plodnost (Malendez et al., 2003), velmi málo prací toto zjištění spojuje s dermatitidou. Delší mezidobí a interval zabřeznutí byl pozorován u mexických holštýnsko-fríských krav s digitální dermatitidou ve srovnání se zdravými (Argaez-Rodriguez et al., 1997). Ve shodě s tím Gomez et al. (2015) zjistili, že jalovice opakovaně infikovaných digitální dermatitidou před jejich prvním otelením měly nižší procento zabřezávání po prvním připuštění oproti skupině zvířat, která dermatitidu před prvním otelením neměla.
Faktory ovlivňující výskyt dermatitidy
Byla provedena řada studií, které se zabývaly rizikovými faktory na úrovni farem. Laven (1999) ukázal, že skot chovaný na slámě má menší a méně závažný průběh digitální dermatitidy než dobytek chovaný v bezstelivových systémech. Za významný faktor považují dobu stání zvířat, například z důvodu nepohodlí, kdy zvířata pravděpodobně stráví více času stáním, což zvyšuje kontakt mezi patkami končetin a exkrementy (Laven et al., 2000). Společným faktorem spojeným s přítomností digitální dermatitidy je úroveň kontaktu mezi končetinami krav a kejdou, což je možno považovat za významný rizikový faktor pro dermatitidu. Vysoký význam má i vlhkost vzduchu ve stáji, kterou můžeme ovlivnit účinným odstraňováním kejdy či větráním stájí, neboť výskyt dermatitidy je spojován s vlhkými podmínkami ve stáji.
Za další rizikový faktor onemocnění končetin dermatitidou je považována výživa a krmení dojnic (Langova et al., 2020). Energetická náročnost krmné dávky a vysoký podíl koncentrovaných krmiv v krmné dávce je v prvních týdnech po porodu spojován s prevalencí digitální dermatitidy. Negativní energetická bilance vede k větší náchylnosti k dermatitidě. Gomez et al., (2012) zkoumali vliv doplňků krmiva na imunitní reakce a kvalitu kůže, která může snížit výskyt digitální dermatitidy. Experiment byl proveden u volů s vyššími hladinami organických stopových minerálů a jódu. Poté byly sledovány reakce na přirozenou a experimentální infekci dermatitidy. Během studie nedošlo k žádné přirozené infekci dermatitidou a míra infekce po experimentální infekci byla nižší, než se předpokládalo. I když nebyly zjištěny žádné signifikantní rozdíly mezi kontrolní a léčebnou skupinou, u suplementovaných zvířat byl zaznamenán trend pro průměrnou velikost experimentálně indukovaných lézí ve prospěch ošetřených zvířat (Gomez et al., 2012).
Z vnitřních rizikových faktorů zvířete se často ve vztahu k riziku onemocnění dermatitidou poukazuje na paritu, stádium laktace či příslušnost k plemenné příslušnosti. Tyto faktory pravděpodobně ovlivňují všechna zvířata ve skupině podobným způsobem, nicméně v literatuře existují určité rozdíly. Pokud jde o paritu zvířat a fáze laktace, jsou spojeny s nejvyšším rizikem infekce digitální dermatitidy, jak je uvedeno níže.
Řada studií zjistila, že nejvíce ohroženou skupinou ve vztahu k dermatitidě jsou dojnice první parity (Somers et al., 2005). Je pravděpodobné, že zvýšená prevalence v této skupině je způsobena stresem souvisejícím s environmentálními a metabolickými změnami, které prvotelky prochází při prvním otelení. Na rozdíl od toho jsou k dispozici studie, které uvádí, že necitlivější skupinou zvířat ve vztahu k dermatitidě jsou krávy na druhé laktaci. Nejednotnost výsledků lze spatřovat v systému odchovu jalovic a organizaci celého stáda. Některé farmy mají odchov jalovic odděleně od hlavního stáda dojnic, stejně jako prvotelky. Ke stresu a míchání mladých a starých krav často dochází až na druhé laktaci. Somers et al. (2005) zjistili, že riziko prevalence dermatitidy klesalo s každou paritou po druhé laktaci. Vzhledem ke skutečnosti, že existuje vysoká recidiva dermatitidy lze předpokládat, že nižší výskyt daného onemocnění v pozdějších laktacích není způsoben rozvojem imunity vůči onemocnění, neboť k poklesu přispívá skutečnost, že zvířata starší, s opakovanými lézemi paznehtů jsou z chovu vyřazena (Read et al., 1998).
Všeobecně panuje shoda, že krávy v období stání na sucho mají nižší riziko rozvoje dermatitid než laktující krávy (Somers et al., 2005). Suchostojné krávy jsou obecně krmeny jinou krmnou dávkou, která může vést k vyšší tuhosti výkalů, což snižuje kontakt mezi patkami paznehtů a tekutou kejdou. Zatím není možno odpovědět na otázku, v jakém období laktace jsou zvířata k dermatitidě nejnáchylnější. Argaez-Rodriguez et al., (1997) zjistili, že nejvyšší riziko nových infekcí bylo v prvním měsíci po otelení. V peripartálním období dochází k potlačení imunity, což činí zvířata náchylnějšími k onemocnění (Detilleux et al., 1994). To může být vážnější u krav zažívajících metabolické problémy. Holzhauer et al., (2006) zjistili, že zvířata byla nejvíce ohrožena na vrcholu laktace. Vysokoenergetická krmná dávka podávaná na vrcholu laktace je považována za faktor přispívající k vysoké prevalenci dermatitidy. Mimo častý energetický deficit s různou úrovní ketózy vede k většímu množství produkovaných tekutějších výkalů a tím i větší kontaminaci patek končetin.
Dalo by se očekávat, že individuální variabilita v predispozici k DD bude také ovlivněna morfologickými, fyziologickými a behaviorálními faktory. Je pravděpodobné, že přenos DD zahrnuje rezervoáry infekce v prostředí a může také proběhnout přímým přenosem z krávy na krávu. O náchylnosti či odolnosti do jisté míry rozhoduje genetika. Koeficienty dědivosti se pro digitální dermatitidu u holštýnsko-fríských dojnic značně liší (Nash et al., 2000). Waaij et al. (2005) vypočítali tento koeficient na úrovni 0,10. Pro dermatitidu v holandském stádě holštýnsko-fríského skotu, hodnotu 0,029 vypočítali Onyiro et al. (2008), podstatně vyšší koeficient dědivosti mezi 0,33 a 0,40 zjistili Oberbauer et al., (2013).
Ačkoli mezi studiemi existují rozdíly v odhadované dědičnosti dermatitidy výrazné rozdíly, pak je i tak možno vidět prostor pro selekci krav, jako nástroj snížení výskytu dermatitid. Důsledky selekce v tomto znaku nelze předpovědět, protože neexistuje shoda ohledně genetických korelací mezi DD a dojivostí. Onyiro et al. (2008) zjistili, že přítomnost DD byla spojena s nižší délkou života, sníženou produkcí mléka a produkcí tuku, což naznačuje, že šlechtění pro snížený výskyt dermatitidy by mohlo být doprovázeno zlepšením těchto parametrů. Oikonomou et al. (2013) zjistili, že krávy, jejichž plemeníci měli vysokou genetickou hodnotu pro produkci mléka a množství bílkovin, byly vystaveny vyššímu riziku prevalence dermatitid. Jistou nadějí může být studium jednonukleotidových polymorfismů (SNP), které se lišily mezi zvířaty, která trpěla dermatitidou a jedinci zdravými. Studie našla osm SNP, které byly spojené s onemocněním DD, z nichž některé byly lokalizovány v genech, které by mohly mít plauzibilní roli v patologii DD, jako je proliferace kožních buněk a zánětlivé reakce (Scholey et al., 2013). Vztah těchto genů nelze posuzovat bez znalosti imunitní odpovědi k bakteriální infekci. Bohužel se zdá, že dojnice nevytváří účinnou imunitní odpověď na dermatitidu. Po prodělání prvotního onemocnění dermatitidou po expozici v daném prostředí, je výrazně pravděpodobnější její opakování.
Použitá literatura:
Amory, J.R.; Barker, Z.E.; Wright, J.L.; Mason, S.A.; Blowey, R.W.; Green, L.E. Associations between sole ulcer, white line disease and digital dermatitis and the milk yield of 1824 dairy cows on 30 dairy cow farms in England and Wales from February 2003–November 2004. Prev. Vet. Med. 2008, 83, 381–391.
Argaez-Rodriguez, F.; Hird, D.; deAnda, J.; Read, D.; RodriguezLainz, A. Papillomatous digital dermatitis on a commercial dairy farm in Mexicali, Mexico: Incidence and effect on reproduction and milk production. Prev. Vet. Med. 1997, 32, 275–286.
Capion, N.; Boye, M.; Ekstrom, C.T.; Jensen, T.K. Infection dynamics of digital dermatitis in first-lactation Holstein cows in an infected herd. J. Dairy Sci. 2012, 95, 6457–6464.
Dhawi, A.; Hart, C.; Demirkan, I.; Davies, I.; Carter, S. Bovine digital dermatitis and severe virulent ovine foot rot: a common spirochaetal pathogenesis. Vet. J. 2005, 169, 232–241.
Döpfer, D.; Koopmans, A.; Meijer, F.A.; Szakall, I.; Schukken, Y.H.; Klee, W.; Bosma, R.B.; Cornelissevan, J.L.; Asten, A.J.; ter Huurne, A.A.H.M. Histological and bacteriological evaluation of digital dermatitis in cattle, with special reference to spirochaetes and Campylobacter faecalis. Vet. Rec. 1997, 140, 620–623.
Detilleux, J.C.; Koehler, K.J.; Freeman, A.; Kehrli, M.E.; Kelley, D.H. Immunological Parameters of Periparturient Holstein Cattle: Genetic Variation. J. Dairy Sci. 1994, 77, 2640–2650.
Dӧpfer, D.; Holzhauer, M.; van Boven, M. The dynamics of digital dermatitis in populations of dairy cattle: Model-based estimates of transition rates and implications for control. Vet. J. 2012, 193, 648–653.
Edwards, A.; Dymock, D.; Jenkinson, H. From tooth to hoof: treponemes in tissue-destructive diseases. J. Appl. Microbiol. 2003, 94, 767–780.
Evans, N.J.; Brown, J.M.; Demirkan, I.; Murray, R.D.; Vink, W.D.; Blowey, R.W.; Hart, C.A.; Carter, S.D. Three unique groups of spirochetes isolated from digital dermatitis lesions in UK cattle. Vet. Microbiol. 2008, 130, 141–150.
Evans, N.J.; Brown, J.M.; Scholey, R.; Murray, R.D.; Birtles, R.J.; Hart, C.A.; Carter, S.D. Differential inflammatory responses of bovine foot skin fibroblasts and keratinocytes to digital dermatitis treponemes. Vet. Immunol. Immunopathol. 2014, 161, 12–20.
Frankena, K.; Somers, J.G.C.J.; Schouten, W.G.P.; van Stek, J.V.; Metz, J.H.M.; Stassen, E.N.; Graat, E.A.M. The effect of digital lesions and floor type on locomotion score in Dutch dairy cows. Prev. Vet. Med. 2009, 88, 150–157.
Gomez, A.; Cook, N.B.; Bernardoni, N.D.; Rieman, J.; Dusick, A.F.; Hartshorn, R.; Socha, M.T.; Read, D.H.; Doepfer, D. An experimental infection model to induce digital dermatitis infection in cattle. J. Dairy Sci. 2012, 95, 1821–1830.
Gomez, A.; Bernardoni, N.; Rieman, J.; Dusick, A.; Hartshorn, R.; Read, D.H.; Socha, M.T.; Cook, N.B.; Doepfer, D. A randomized trial to evaluate the effect of a trace mineral premix on the incidence of active digital dermatitis lesions in cattle. J. Dairy Sci. 2014, 97, 6211–6222.
Gomez, A.; Cook, N.; Socha, M.; Döpfer, D. First-lactation performance in cows affected by digital dermatitis during the rearing period. J. Dairy Sci. 2015, 98, 4487–4498.
Hassall, S.A.; Ward, W.R.; Murray, R.D. Effects of lameness on the behavior of cows during the summer. Vet. Rec. 1993, 132, 578–580.
Holzhauer, M.; Hardenberg, C.; Bartels, C.; Frankena, K. Herd- and cow-level prevalence of digital dermatitis in the Netherlands and associated factors. J. Dairy Sci. 2006, 89, 580–588.
Holzhauer, M.; Bartels, C.J.M.; Dӧpfer, D.; van Schaik, G. Clinical course of digital dermatitis lesions in an endemically infected herd without preventive herd strategies. Vet. J. 2008, 177, 222–230.
Krull, A.C.; Shearer, J.K.; Gorden, P.J.; Cooper, V.L.; Phillips, G.J.; Plummer, P.J. Deep Sequencing Analysis Reveals Temporal Microbiota Changes Associated with Development of Bovine Digital Dermatitis. Infect. Immun. 2014, 82, 3359–3373.
Langova, L., Novotna, I., Nemcova, P., Machacek, M., Havlicek, Z., Zemanova, M., & Chrast, V. (2020). Impact of nutrients on the hoof health in cattle. Animals, 10(10), 1824. Laven, R. The environment and digital dermatitis. Cattle Practice 1999, 7, 349–354.
Laven, R.; Logue, D. Treatment strategies for digital dermatitis for the UK. Vet. J. 2006, 171, 79–88.
Laven, R. Determination of the Factors Affecting the Cause, Prevalence and Severity of Digital Dermatitis as a Major Cause of Lameness in Dairy Cows; Milk Development Council Study 95/R1/11; Milk Development Council: Cirencester, UK, 2000; pp. 1–45.
Melendez, P.; Bartolome, J.; Archbald, L.; Donovan, A. The association between lameness, ovarian cysts and fertility in lactating dairy cows. Theriogenology 2003, 59, 927–937.
Nash, D. L., Rogers, G. W., Cooper, J. B., Hargrove, G. L., Keown, J. F., & Hansen, L. B. (2000). Heritability of clinical mastitis incidence and relationships with sire transmitting abilities for somatic cell score, udder type traits, productive life, and protein yield. Journal of Dairy Science, 83(10), 2350-2360. Oberbauer, A.M.; Berry, S.L.; Belanger, J.M.; McGoldrick, R.M.; Pinos-Rodriquez, J.M.; Famula, T.R. Determining the heritable component of dairy cattle foot lesions. J. Dairy Sci. 2013, 96, 605–613.
Oikonomou, G.; Cook, N.; Bicalho, R. Sire predicted transmitting ability for conformation and yield traits and previous lactation incidence of foot lesions as risk factors for the incidence of foot lesions in Holstein cows. J. Dairy Sci. 2013, 96, 3713–3722.
Onyiro, O.M.; Andrews, L.J.; Brotherstone, S. Genetic parameters for digital dermatitis and correlations with locomotion, production, fertility traits, and longevity in Holstein-Friesian dairy cows. J. Dairy Sci. 2008, 91, 4037–4046.
Read, D.; Walker, R. Papillomatous digital dermatitis (footwarts) in California dairy cattle: clinical and gross pathologic findings. J. Vet. Diagnostic Investig. 1998, 10, 67–76.
Relun, A.; Lehebel, A.; Chesnin, A.; Guatteo, R.; Bareille, N. Association between digital dermatitis lesions and test-day milk yield of Holstein cows from 41 French dairy farms. J. Dairy Sci. 2013, 96, 2190–2200.
Somers, J.; Frankena, K.; Noordhuizen-Stassen, E.; Metz, J. Risk factors for digital dermatitis in dairy cows kept in cubicle houses in The Netherlands. Prev. Vet. Med. 2005, 71, 11–21.
Scholey, R.A.; Blowey, R.W.; Murray, R.D.; Smith, R.F.; Cameron, J.; Massey, J.P.; Ollier, W.E.; Carter, S.D. Investigating host genetic factors in bovine digital dermatitis. Vet. Rec. 2012, 171, 624.
Sullivan, L.E.; Blowey, R.W.; Carter, S.D.; Duncan, J.S.; Grove-White, D.H.; Page, P.; Iveson, T.; Angell, J.W.; Evans, N.J. Presence of digital dermatitis treponemes on cattle and sheep hoof trimming equipment. Vet. Rec. 2014, 175, 201–205.
Walker, R.; Read, D.; Loretz, K.; Nordhausen, R. Spirochetes isolated from dairy cattle with papillomatous digital dermatitis and interdigital dermatitis. Vet. Microbiol. 1995, 47, 343–355.
van der Waaij, E.; Holzhauer, M.; Ellen, E.; Kamphuis, C.; de Jong, G. Genetic parameters for claw disorders in dutch dairy cattle and correlations with conformation traits. J. Dairy Sci. 2005, 88, 3672–3678.
Warnick, L.; Janssen, D.; Guard, C.; Gröhn, Y. The effect of lameness on milk production in dairy cows. J. Dairy Sci. 2001, 84, 1988–1997.
