Zdroj: Oppeltová, P.(2017) Novinky v problematice stanovování ochranných pásem vodních zdrojů. Vodárenská biologie 2017. 65-70 (tištěný sborník ISBN 978-80-86832-98-2)
Klíčová slova: "ochrana vod; znečišťování vod; opatření obecné povahy; vyhláška č. 137/1999 sb.; finanční náhrady;"
Ochrana vodních zdrojů má u nás dlouholetou tradici. Pro zásobování pitnou vodou se v podmínkách České republiky přednostně využívají podzemní zdroje. Jejich vydatnost a rozmístění jsou však často nedostatečné pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou a jsou nahrazovány zdroji povrchovými. V posledních letech došlo k významné legislativní změně ve stanovování ochranných pásem. Ochranná pásma se do 1.8.2010 stanovovala rozhodnutím vodoprávního úřadu – tj. územní rozsah, režim hospodaření a různá omezení byly platné pouze pro účastníky vodoprávního řízení. Nyní se stanovují, ruší nebo mění opatřením obecné povahy (OOP) – to znamená, že navržená ochranná pásma a opatření v nich mají obecnou závaznost. OOP vychází ze Správního řádu a je na rozhraní mezi rozhodnutím, neboť řeší konkrétní otázky (ochranné pásmo určitého vodního zdroje) a právním předpisem, protože má neurčitý okruh adresátů (obecnou závaznost).
Součástí článku je také problematika náhrad v ochranných pásmech vodních zdrojů. Dřívější legislativa (zákon o vodách č. 138/1973 Sb.) neumožňovala poskytování náhrad za jakákoliv omezení hospodaření v ochranných pásmech (resp. pásmech hygienické ochrany), a účastníky řízení při stanovení PHO byli jen uživatelé pozemků hospodařící v těchto pásmech. Vlastnických práv se tak PHO dotýkala jen minimálně. Současná platná vodohospodářská legislativa situaci změnila v tom, že umožňuje poskytování náhrad za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech. Důležitým ustanovením vodního zákona je, že se citované otázky náhrad vztahují i na původní PHO (od doby účinnosti malé novely zákona o vodách – zákon č. 14/1998 Sb., tj. od 6.3.1998).
Pokud dojde v současné době ke změně PHO na OP podle platné legislativy (resp. ke stanovení OP u nových zdrojů), doporučuje se, aby byla již v dokumentaci řešena otázka, ve kterých případech a u kterých podmínek opatření obecné povahy se jedná o omezení užívání pozemků a staveb. Neexistuje však žádný obecně platný dokument, jak problematiku náhrad řešit. Platný vodní zákon hovoří pouze o tom, že v případě, že se obě strany nedohodnou o výši náhrady, rozhodne o jednorázové náhradě soud. Zcela byl pominut případ, že by se jednající strany dohadovaly o podstatě – zda vůbec nějaké náhrady mají být poskytnuty, tedy zda se jedná o omezení užívání pozemků a staveb, které lze prokázat. Právě tato skutečnost, v kombinaci s formulováním podmínek rozhodnutí v minulosti, se v současné době jeví jako hlavní střet při jednáních o poskytování náhrad. Jedná se o velmi složitou a detailní práci, jejímž výsledkem by mělo být uzavření dohody mezi stranou oprávněnou (vlastník pozemku nebo stavby, resp. osoba jím pověřená) a povinnou (vlastník povolení k odběru vody nebo správce vodárenské nádrže). Zcela jistě existují situace, kdy dochází k omezení užívání pozemků a staveb v OP (resp. v PHO), ale je třeba toto objektivně posoudit a prokázat.
Poskytování náhrad v ochranných pásmech přísluší tedy v případě vodárenských nádrží vlastníkům vodních děl tj. Státním podnikům povodí, v ostatních případech (u nevodárenských nádrží, odběrů z toků nebo u podzemních vod) vlastníkům povolení odběru vody z vodního zdroje (např. provozní společnosti, obci....).
V minulosti byl vydán Metodický pokyn MZe č. 464/98 – 5000 ze dne 29.4. 1998, (v době ministra zemědělství pana Luxe) a paušálně stanovil uplatnění náhrad v ochranných pásmech vodárenských nádrží v souvislosti s hospodařením na zemědělské půdě. Dále v roce 2004 vznikl Metodický pokyn MZe č. 43656/2004-16000, který upravoval znění předchozího metodického pokynu (www.epravo.cz). Oba metodické pokyny jsou dosud v platnosti. Vlastníkům skutečně provozujícím zemědělskou činnost na svých pozemcích v ochranných pásmech vodárenských nádrží, případně uživatelům (pokud uzavřel s vlastníkem smlouvu o nájmu nemovitosti a prokáže se oprávněním zastupovat vlastníka při uplatnění náhrad), vlastník vodárenské nádrže může nabídnout paušální roční výši náhrad za omezení užívání zemědělské půdy ve výši 800 Kč/ha/rok v OP I. st. a 500 Kč/ha/rok v OP II. st. Pokud subjekty přijmou nabídnutou výši paušálních náhrad a uzavřou s vlastníkem vodárenské nádrže smlouvu, nejsou povinny prokazovat výši omezení užívání zemědělské půdy. V případě, že nabídnutou paušální výši náhrad nepřijmou, musí prokázat vlastníku vodárenské nádrže skutečnou výši omezení užívání, stejně jako je tomu v případě nevodárenských nádrží, odběrů z toků a podzemních vodních zdrojů.
V současné době začíná být problematika náhrad opět diskutována, neboť paušální řešení náhrad v ochranných pásmech vodárenských nádrží se řadě subjektů jeví jako nevyhovující a raději by prokazovaly skutečnou výši omezení dle konkrétního režimu opatření v jednotlivých ochranných pásmech.
Aktuálně existuje řada legislativních předpisů, které usměrňují zemědělské hospodaření (např. zákon hnojivech, zákon o odpadech, nařízení vlády o zranitelných oblastech a další), takže tento druh opatření již není řešen v rámci speciální ochrany, a v některých povodích nemusí být prioritou. Obdobně je tomu i s nakládáním se závadnými látkami, ať již v zemědělství (hnůj, močůvka, kejda, průmyslová hnojiva, pesticidy – skladování a nakládání s nimi), v průmyslu, nebo při vzniku a zneškodňování odpadních vod z osídlení, kdy je tento druh rizika opět řešen v rámci obecné a zvláštní ochrany. Takové konstatování však neznamená, že se v povodí vodních zdrojů rizik zmenšilo, nebo že dokonce neexistují, pouze se jimi zabývá jiný institut, než speciální režim v OP a za jejich dodržování nepřísluší náhrady.
