Oppeltová, P., Novák, P.

 

Speciální ochrana je určitou nadstavbou nad ochranou zvláštní a obecnou. Jedná se o ochranu vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti povrchových a podzemních vod, které jsou nebo mohou být využívány jako zdroje pitné vody. Z tohoto důvodu se u vodních zdrojů stanovují ochranná pásma (OP). V současné době se ochranná pásma stanovují dle platného vodního zákona č. 254/2001 Sb. Způsob stanovení je odlišný oproti předchozí legislativě  -  zákonu o vodách č. 138/1973 Sb. Tehdy byla OP zřizována ve spolupráci s orgány hygienické služby a v uvedené době se používal hygienický termín pásma hygienické ochrany (PHO). Prováděcí předpisy k zákonu o péči o zdraví lidu – vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 45/1966 Sb. a Směrnice min. zdravotnictví č. 51/1979 dělily PHO následovně:

  • PHO 1. st.
  • PHO 2. st. – vnitřní a vnější
  • PHO 3. st. – pouze u povrchových zdrojů.

Jednalo se o tzv. plošnou, nebo také pásmovou ochranu, kdy příslušné hydrologické nebo hydrogeologické povodí vodního zdroje, (tedy území mezi vodním zdrojem a případnými zdroji ohrožení až po rozvodnici), bylo vždy celé součástí jednotlivých stupňů PHO. Pokud se vezme na vědomí skutečnost, že šlo o období, kdy obecná ochrana vod nebyla na dostatečné úrovni, je pochopitelné, že pomocí PHO bylo třeba chránit co možná největší území a stanovit značné množství konkrétních podmínek a opatření k zajištění ochrany vodních zdrojů.

Nejpřísnější podmínky platily vždy v PHO 1. st. – většinou zde převládaly zákazy. U dalších stupňů PHO se podmínky postupně zmírňovaly. Za dodržování speciálního režimu v jednotlivých PHO nebyly žádné finanční kompenzace.

Tento stav provádění speciální ochrany vodních zdrojů (v podstatě do jisté míry nahrazující nedostatečně funkční obecnou ochranu vod) trval téměř 20 let. Byl ukončen až po roce 1989, v souvislosti s nastupující demokratizací společnosti.

Nové pojetí speciální ochrany vodních zdrojů (přijaté tzv. malou novelou zákona o vodách, tj. zák. č. 14/1998 Sb. a následně zákonem č. 254/2001 Sb., v platném znění) spočívá ve stanovování ochrany tzv. zonální na rozdíl od původního řešení pásmového (plošného). Změnami v legislativě (nejen vodoprávní) po roce 1989 došlo k podstatnému zvýšení zajištění  obecné ochrany jednotlivých složek životního prostředí. Proto je v současné době možné navrhovat speciální ochranu pouze v těch oblastech, kde si to místní podmínky, společně s dosavadním vývojem množství a jakosti vody, vyžadují právě nad rámec obecné ochrany (resp. i zvláštní ochrany). Tento princip neznamená oslabení celkové ochrany vod, ale naopak její zkonkretizování a posílení, které spočívá vždy v posouzení konkrétních podmínek dané lokality.

Ochranná pásma řeší § 30 vodního zákona a dále potom Vyhláška MŽP č. 137/1999 Sb., kterou se stanoví seznam vodárenských nádrží a zásady pro stanovení a změny ochranných pásem vodních zdrojů (ta je již v mnohém překonána a v některých ustanoveních i v rozporu s platným vodním zákonem a očekává se její změna, případně zrušení). Ochrannými pásmy se rozumí území stanovená k ochraně vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů povrchových a podzemních vod využívaných nebo využitelných pro zásobování pitnou vodou (dále jen vodní zdroj) s průměrným odběrem za rok více než 10 000 m3.

Protože neplatí podmínky obecně dané pro jednotlivé stupně OP tak, jak to dříve stanovovala Směrnice č. 51/1979, je nutné posuzovat každou lokalitu vodního zdroje individuálně.

V současné době se nedá hovořit o omezení pro jednotlivé stupně OP, případně pro jednotlivé typy vodních zdrojů. Tyto podmínky mohou být zcela odlišné např. pro OP II. st. dvou vodních zdrojů, mnohdy umístěných i blízko sebe, pokud se však nachází v odlišných místních podmínkách.

OP jsou u povrchových a podzemních zdrojů rozdělena na OP I. st. a  OP II. st.

OP I. st.

  • slouží k ochraně vodního zdroje v bezprostředním okolí jímacího nebo odběrného objektu,
  • musí být vždy vyznačeno výstražnými tabulemi,
  • u podzemních zdrojů se většinou oplocuje (bez oplocení v lesním porostu),
  • u povrchových zdrojů se oplocuje jen výjimečně,
  • platí zde nejpřísnější podmínky, většinou se jedná o zákazy činností,
  • ze zákona zde platí zákaz vstupu a vjezdu pro nepovolané osoby,
  • území OP I. st. bývá součástí vodárenského majetku ve vlastnictví majitele vodovodu – hlavně u podzemních zdrojů.

OP II. st.

  • slouží k ochraně vodního zdroje v územích stanovených vodoprávním úřadem tak, aby nemohlo dojít k ohrožení vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vody ve vodním zdroji,
  • nemusí bezprostředně navazovat na OP I. st. a nemusí být ani souvislým územím,
  • je tedy možné stanovit v rámci hydrogeologického rajónu nebo hydrologického povodí více území – zón OP II. st., přičemž jednotlivá území OP II. st. mohou být stanovována postupně,
  • nestanoví se v případech, kdy území OP I. st. v daných podmínkách dostatečně zajišťuje ochranu vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodního zdroje,
  • neoplocuje se, musí však být v terénu vyznačeno výstražnými tabulemi,
  • režim hospodaření je mírnější než v OP I.st. – vždy dle konkrétních podmínek stanoviště.

Ochranná pásma se do 1.8.2010 stanovovala rozhodnutím vodoprávního úřadu – tj. územní rozsah, režim hospodaření a různá omezení byly platné pouze pro účastníky vodoprávního řízení. Nyní se stanovují, ruší nebo mění opatřením obecné povahy (OOP) – to znamená, že navržená opatření jsou platná obecně – pro všechny. OOP vychází ze Správního řádu, §§ 171 – 174.

OOP je na rozhraní mezi rozhodnutím, neboť řeší konkrétní otázky (ochranné pásmo určitého vodního zdroje) a právním předpisem, protože má neurčitý okruh adresátů (obecně určený). Proti OOP nelze podat běžný opravný prostředek (odvolání). Lze však podat žalobu ve správním soudnictví, nebo soulad s právními předpisy nechat posoudit v přezkumném řízení (posoudí nadřízený vodoprávní úřad) (Oppeltová, 2017).

Návrh na stanovení (resp. změnu) OP podává ten, kdo žádá (resp. vlastní) o povolení k odběru vody z vodního zdroje s výjimkou vodárenských nádrží, kde toto přísluší vlastníku nádrže. V řízení o stanovení či změně OP vždy vodoprávní úřad posoudí činnosti, na které se vztahují zákazy dle ustanovení zákona. Jedná se zejména o činnosti:

  • při kterých dochází k výrobě, skladování či manipulaci s látkami ohrožujícími jakost nebo zdravotní nezávadnost vod,
  • s látkami vykazujícími toxické, karcinogenní, mutagenní nebo teratogenní vlastnosti,
  • jimiž se narušuje půdní vrstva a zmenšuje mocnost krycích vrstev, zemní práce porušující půdní pokryv, používání trhavin, těžbu, hornickou činnost a provozování zařízení, která mohou ovlivnit režim zvodnělých vrstev.

Tyto činnosti a zákazy stanoví vodoprávní úřad po projednání s dotčenými orgány státní správy v opatření obecné povahy o stanovení nebo o změně OP.

Každý  návrh stanovení OP musí obsahovat dvě základní informace:

  • návrh rozsahu a vedení hranic jednotlivých stupňů OP (vyhl. č. 137/1999 Sb., § 2,). Hranice OP je nutné zpracovat do katastrální mapy tak, aby bylo jednoznačné, který pozemek do OP spadá a který je mimo. Pokud je nutné pozemek hranicí OP rozdělit, musí toto být doloženo provedením tzv. záznamu podrobného měření změn. Dále je vhodné hranici OP vést pokud možno po přirozených nebo umělých hranicích v terénu (jako potok, cesta, rozhraní pole – les apod.).
  • návrh ochranných opatření (vyhl. č. 137/1999 Sb., § 2,) k ochraně vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodního zdroje. S ohledem na praxi v souvislosti s náhradami v OP i na jiné zkušenosti je výhodné veškerá ochranná opatření v OP rozdělit již v návrhu dokumentace OP a později i ve výrokové části opatření obecné povahy o stanovení OP na základní skupiny podle prováděcí vyhlášky, resp. vodního zákona, a to na:
  1. činnosti poškozující nebo ohrožující vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje, a proto je nelze v tomto OP provádět.
  2. technická opatření v OP, která jsou povinni provést ti, kteří jsou oprávněni z tohoto vodního zdroje vodu odebírat.
  3. způsob a doba omezení užívání pozemků a staveb v OP.
  4. prokázané omezení užívání pozemků a staveb v OP, za které může náležet náhrada.
  5. případné další podmínky k ochraně vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodního zdroje, monitoring, ověření účinnosti OP atd.

Návrh dokumentace OP, který je podkladem pro vodoprávní úřad, musí odpovídat požadavkům prováděcí vyhlášky a zejména hodnotit konkrétní podmínky vodního zdroje: typ zdroje a  jímacího objektu, množství jímané vody, jakost vody, místní podmínky a u podzemních vod především odborné hydrogeologické posouzení lokality aj. (Novák, J., Oppeltová, P., 2015).

Změnu nebo zrušení původních PHO jednotlivých vodních zdrojů nemohla provést novela zákona, ke změně může dojít až po novém vodoprávním řízení, kdy vodoprávní úřad vydá nové opatření obecné povahy, kterým zruší původní PHO a stanoví nová OP. Proto se v současné době v praxi setkáváme jak s původními PHO, tak i novými OP. V oblastech, kde neproběhla revize pásem podle nových předpisů, jsou stále v platnosti stávající PHO. Revidovaná nebo nově stanovená OP (u vodních zdrojů, kde neexistovala PHO) reprezentují již ochranu zonální. Jak již bylo výše zmíněno, řada neplněných obecných zásad se dříve přesouvala do oblasti speciální ochrany – do režimů hospodaření v PHO. Ve své době toto mělo značný význam a přineslo to řadu zlepšení podmínek životního prostředí.

Moderně pojatá ochranná pásma by tedy již měla být zpracována ve formě, která mnohem reálněji odráží poměry v krajině nad zdrojem pitné vody. Datel (2016) uvádí, že v současné době jsou ochranná pásma vodních zdrojů primárně nastavena na ochranu jakosti vod, ochrana množství vod je řešena často jen okrajově. V období sucha by právě ochraně množství měla být věnována potřebná pozornost.

Poznání procesů skutečně ovlivňujících vodárenský zdroj by pro zpracování návrhu ochranných pásem mělo být neoddiskutovatelným standardem. Jedině takový přístup může přiblížit k realitě náročný cíl, jakým je úvaha o snížené potřebě úpravy pitné vody v duchu ustanovení Rámcové směrnice o vodách. Pro stanovení optimální ochrany vodních zdrojů je rozhodující provedení rizikové analýzy, která v podstatě zhodnotí vlastní vodní zdroj, jeho povodí, rizika i odůvodní navrhovaná ochranná opatření (Rederer, 2012).

Vlastníci i provozovatelé vodárenské infrastruktury věnují značné úsilí a především investiční prostředky do technologií, které vedou k plynulému zásobování kvalitní pitnou vodou. Vedle zkvalitnění materiálů a vybavení jímacích objektů a vodovodních řadů jde především o modernizaci technologií úpraven vod, které se musí vypořádat nejen s kvalitou surové vody za „konstantních poměrů“, ale musí být schopny eliminovat i případné havarijní stavy v povodí nebo přímo ve zdrojích vody. Přesto však preventivní ochrana vodních zdrojů nemůže být opomíjena a musí být prováděna současně s dalšími technickými a technologickými opatřeními. Znamená to, že je třeba v povodí vodních zdrojů vnímat jak historické situace a podmínky, které mohou dlouhodobě ovlivňovat vývoj i množství zásob vody ve zdroji (přirozené i znečištěné horninové prostředí, půdní profil, sedimenty v nádržích apod.), ale současně i nové trendy, technologie aj (Rederer, 2012).

Platný vodní zákon č. 254/2001 Sb., ani jeho novela č. 150/2010 Sb., nezakotvila termín „transformace“ PHO v OPVZ, a to na základě obecného (nebo spíše předpokládaného) srozumění o totožnosti těchto dvou institutů. Po novele č. 150/2010 Sb. se však objevily názory ohledně odlišnosti těchto dvou „pásem“, a to zpravidla ve snaze vyhnout se zákazu používání přípravků na ochranu rostlin v PHO I. stupně, resp. I. stupni OPVZ. Na základě jednání zástupců Ministerstva životního prostředí, Ministerstva zemědělství a Státní rostlinolékařské správy (SRS) byl však přijat výklad Ministerstva životního prostředí [1] a tisková správa Státní rostlinolékařské správy ze dne 7. 4. 2011 [2], vyjadřující totožnost uvedených institutů (OPVZ=PHO a naopak) a trvající platnost rozhodnutím stanovených PHO. Tisková zpráva SRS dále specifikuje označování přípravků na ochranu rostlin ve vztahu k jejich používání v ochranných pásmech a zaměření kontroly jejich používání ve vztahu k platným PHO, kdy členění pásma již neodpovídá zonálnímu dvoupásmovému způsobu ochrany podle stávající úpravy vodního zákona (Vytejčková, 2012). 

 

Situace v zahraničí

Ve většině zemí Evropského společenství byla již v minulosti ochrana vodních zdrojů řešena národními předpisy, a to jak v úrovni legislativní, tak metodické a případně i technické. Demonstrativní výčet rámcových řešení ochranných pásem zdrojů podzemních vod z 90. let. 20. století v EU i USA uvádí Vrba (1992).

V současné době je způsob stanovení ochranných pásem a rozsah ochranných opatření v jednotlivých zemích odlišný, avšak cíl ochrany vodních zdrojů je velmi podobný. Pro přehled uvádíme tabulku (Tab. 1), ve které je porovnán způsob stanovení OP i ve vybraných evropských státech  a USA – ve většině případů se jedná o 3 – 4 stupně ochrany. Nejpřísnější OP I.st. je stanovováno vzdáleností od místa jímání (např. 10 -30 m v Německu, Belgii, USA, Itálii) nebo časově, tj. dle doby zdržení - tj. než se případné znečištění dostane do vodního zdroje (např. 50 - 60 dní v Holandsku, 100 dní v Irsku, 50 dní ve Velké Británii, 1 den v Belgii a Španělsku),  případně kombinací obou způsobů.

Tab. 1. Porovnání stanovení ochranných pásem vodních zdrojů ve vybraných státech

Zdroj: Siauve, S., Amorsi,N. (2015)

 

 

Finanční náhrady v OP

Dřívější legislativa neumožňovala poskytování náhrad za jakákoliv omezení hospodaření a účastníky řízení při stanovení PHO byli uživatelé pozemků. Vlastnických práv se tak PHO dotýkala jen minimálně. Současná platná vodoprávní legislativa situaci změnila v tom, že umožňuje poskytování náhrad za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v OP. Důležitým ustanovením vodního zákona je, že se citované otázky náhrad vztahují i na původní PHO (od doby účinnosti malé novely vodního zákona – zákon č. 14/1998 Sb., tj. od 6.3.1998). Zákonodárci však nezvládli kombinaci původních ustanovení a zvyklostí s novým právním ustanovením. Vodní zákon hovoří o tom, že v případě, že se obě strany nedohodnou o výši náhrady, rozhodne o jednorázové náhradě  soud. Zcela byl pominut případ, že by se jednající strany dohadovaly o podstatě – zda vůbec nějaké náhrady mají být poskytnuty, tedy zda se jedná o omezení užívání pozemků a staveb, které lze prokázat.

Zatím je osobou povinnou k proplácení náhrad provozovatel vodovodu (resp. správce vodárenské nádrže), v konečném důsledku se však jedná o jednu z nákladových položek vodného, tedy to zaplatí spotřebitel – odběratel vody. Stát by měl všechny souvislosti posoudit a přijmout řešení. Vodné je věcně usměrňovaná cena, také má být sociálně únosné, často se stává „předvolebním slibem“, avšak nedostatečně je vnímáno, že v případě pitné vody jde o životně nezbytnou a strategickou surovinu.

Praktická cesta jednoznačně spočívá ve spolupráci a v porozumění mezi vodaři a zemědělci, v zahraničí se také osvědčilo zapojení výzkumných pracovníků z univerzit, kteří fungují  jako nezávislí odborníci. Bude třeba se prioritně zaměřit na optimalizaci OP (rozsahu i ochranných opatření), optimalizovat používání hnojiv (N, P) a chemických přípravků na ochranu rostlin, zajišťovat úrodnost půd a omezovat erozi. Velmi důležitá je podpora ze strany státu a zároveň také kontrola dodržování navrhovaných opatření na úrovni obecné, zvláštní i speciální ochrany vod.

Například paušální řešení náhrad v ochranných pásmech vodárenských nádrží v ČR se v současné době řadě subjektů jeví jako nevyhovující a raději by prokazovaly skutečnou výši omezení dle konkrétního režimu opatření v jednotlivých ochranných pásmech (Oppeltová, 2017).

Novák a Fučík (2017) doporučují otevřený dialog všech zainteresovaných subjektů, který jako jediný může vést ke shodě nastavení omezení zemědělské činnosti v povodí vodárenských nádrží a následnému zajištění požadované jakosti vody pro další generace.

Rovněž zkušenosti ze zahraničí uvádějí, že dobrá spolupráce mezi zemědělci a dodavateli vody může být dosažena jen za aktivní účast zemědělců při definování programů ochrany vod a zemědělských smluv (Wezel et. al. 2016).

Pokud dojde v současné době ke změně PHO na OP podle platné legislativy (resp. ke stanovení OP u nových zdrojů), doporučuje se, aby byla již v dokumentaci řešena otázka, ve kterých případech a u kterých podmínek opatření obecné povahy se jedná o omezení užívání pozemků a staveb.

 

Shrnutí k problematice OPVZ

V následujících odstavcích jsou shrnuty základní skutečnosti o problematice ochranných pásem vodních zdrojů a návrh řešení:

Hledisko právní:

  • existuje zákon č. 254/2001 Sb., který ve svém § 30 říká, že k ochraně vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti zdrojů podzemních nebo povrchových vod využívaných nebo využitelných pro zásobování pitnou vodou s průměrným odběrem více než 10 000 m3 za rok a zdrojů podzemní vody pro výrobu balené kojenecké vody nebo pramenité vody stanoví vodoprávní úřad ochranná pásma opatřením obecné povahy;
  • existuje vyhláška č. 137/1999 Sb., která říká, že ochranná pásma se stanovují na základě odborného posouzení stavu a potřeb ochrany vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodního zdroje ve vztahu k jeho hydrologickému povodí nebo hydrogeologickému rajónu;
  • neexistuje novela vyhlášky č. 137/1999 Sb., která by reagovala na později vydaný zákon č. 254/2001 Sb., který v § 30, odstavec 13 vydání prováděcí vyhlášky předpokládá;
  • po zrušení směrnice č. 51/1979 neexistuje adekvátní předpis pro stanovení, vymezení a využívání ochranných pásem vodních zdrojů.

Hledisko metodické:

  • pilotní projekty realizované v roce 1997 a řešící problematiku změn pásem hygienické ochrany podzemních vodních zdrojů, následně oponované, vyústily ve vydání osmi-paragrafové vyhlášky č. 137/1999 Sb., která současně zrušila do té doby používanou směrnici 51/1979. Práce na pilotních projektech přinesly jeden základní poznatek, a sice ten, že přístup k tvorbě či změnám ochranných pásem vodních zdrojů, pokud by nebyl metodicky usměrňován, je „bezbřehý“.

 

  • existujícího „vakua“ využívaly jiné rezorty a samy přímo či nepřímo vstupovaly do procesu ochrany vodních zdrojů, nekompatibilně se zákonem č. 254/2001 Sb. či vyhláškou č. 137/1999 Sb. Jedná se např. o vyhlášku č. 26/2007 Sb., která upravuje mj. záznam ochranného pásma vodních zdrojů do katastrálního operátu, vyhlášku č. 501/2006 Sb., která říká, jaké stavby a činnosti nemohou být v ochranných pásmech vodních zdrojů, vyhláška č. 268/2009 Sb. která říká, jak mají být stavby v ochranných pásmech vodních zdrojů zabezpečeny, zákon č. 334/1992 Sb., který upravuje platby za vynětí pozemků v ochranných pásmech vodních zdrojů ze zemědělského půdního fondu, používání přípravků na ochranu rostlin dle zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči aj.

 

Hledisko věcné:

  • v platnosti jsou ochranná pásma vodních zdrojů s někdejším názvem „Pásma hygienické ochrany“, stanovená podle dnes již neplatných právních předpisů. Pokud však tato rozhodnutí nebyla časově omezena nebo pokud nebyla zrušena, platí dosud;
  • v platnosti jsou ochranná pásma vodních zdrojů stanovená podle současných právních předpisů, ale nejsou zapsaná v katastrálním operátu;
  • v platnosti jsou ochranná pásma vodních zdrojů stanovená podle současných právních předpisů a jsou zapsaná v katastrálním operátu;
  • stanovená ochranná pásma vodních zdrojů I. stupně jsou jen výjimečně nevyhovující svým rozsahem, naopak zákaz činností často nebývá v souladu s dnešním zněním vodního zákona (zákaz vstupu a vjezdu);
  • ochranná pásma vodních zdrojů podzemní vody II. stupně
    • jsou mnohdy navržena, ale nestanovena;
    • pokud jsou stanovena, mnohdy neodpovídají svým rozsahem místním hydrogeologickým podmínkám, takže omezují využití pozemků a staveb např. území v okolí místa jímání s mocným izolátorem a neřeší ochranu v místě tvorby podzemní vody;
    • mnohdy nerespektují vícekolektorový zvodnělý systém a pozici jímacího objektu podzemní vody v něm;
    • často nelogicky vylučují z ochrany intravilán nebo průmyslové či zemědělské areály;
    • mnohdy, zejména ta dříve stanovená, nejsou spojená s katastrálním operátem a nejsou zapsána v katastru nemovitostí;
    • se často překrývají a vzájemně, přestože jsou podmínky shodné či obdobné, jsou svými limity či zákazy zcela rozdílná;
    • jsou provázena zákazy a limity ve vztahu k jednotlivým pozemkům, které jsou nejednoznačně, nekontrolovatelně či nevymahatelně formulované;
    • velmi často prakticky neřeší problematiku ochrany vydatnosti vodních zdrojů či jejich tlakových poměrů;
    • obvykle nejsou svázána s výší realizovaného odběru podzemní vody;
    • mohou po svém stanovení naplňovat dikci odstavce 11, § 30 zákona č. 254/2001 Sb., způsob řešení náhrady škody dohodou nebo soudně se v praxi projevuje jako postup málo funkční;

Použitá literatura:

DATEL JV (2016) Omezující a ochranná opatření v ochranných  pásmech vodních zdrojů a možných způsobů řešení náhrad za prokázané omezení užívání pozemků a staveb. VÚV T.G.M., v.v.i., Činnosti k podpoře výkonu státní správy v problematice SUCHO v roce 2016. 18 s.

Novák,P., Fučík, P. (2017) Aktuálně k druhé etapě zpracování dokumentace OPVZ VN Švihov na Želivce. AGRObase-informační noviny Agrární komory ČR.(2) 27-28.

Novák, J., Oppeltová, P.(2015) Ochranná pásma vodních zdrojů – právní prostředí a praktické zkušenosti. Voda Zlín 2015: sborník příspěvků, 41- 46

OPPELTOVÁ P (2017) Novinky v problematice stanovování ochranných pásem vodních zdrojů. Vodárenská biologie 2017. 65-70 (tištěný sborník) ISBN 978-80-86832-98-2.

REDERER L (2012) Ochranná pásma nádrží v povodí Labe. Vodní nádrže 2012. 85 - 89.

Směrnice Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 51/1979 o základních hygienických zásadách pro stanovení, vymezení a využívání ochranných pásem vodních zdrojů určených k hromadnému zásobování pitnou a užitkovou vodou a pro zřizování vodárenských nádrží

Správní řád – zák. č. 500/2004 Sb., v platném znění

Siauve, S., Amorsi,N. (2015) Protection of the whole catchments providing drinking water, Study of practices in Europe. International office for Water. 36 p. Dostupné: http://www.oieau.org/eaudoc/system/files/EU%20review%20for%20catchment%20protection%20from%20diffuse%20pollution.pdf

Wezel, A., Zipfer, M.,  Aubry,Ch., Barataud, F., Heißenhuber, A. (2016). Result-oriented approaches to the management of drinking water catchments in agricultural landscapes. Journal of Environmental Planning and Management. 59:2. 183-202. DOI: 10.1080/09640568.2014.1000453

Vytejčková, V. (2012) Ochranná pásma vodních zdrojů versus pásma hygienické ochrany, https://www.enviprofi.cz

Vrba, J. (1999) Hydrogeologické aspekty vymezování ochranných pásem zdrojů podzemních vod v některých evropských státech a USA. Sborník konference Ochranná pásma zdrojů podzemních vod. Zhodnocení pilotních projektů a metodiky stanovení - ČSVTS, Praha

Vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška)

 

Vyhláška č. 501 2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území

 

Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu

 

Zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči

Zákon o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) č. 254/2001 Sb., v platném znění

[1] Dostupný na http://www.mzp.cz/cz/vyklad_zakona_ochrana_vod

[2] Dostupná na http://eagri.cz/public/web/srs/tiskovy-servis/tiskove-zpravy/x2011_informace-o-pouzivani-pripravku-na.html

Zpracoval/a: Ing. Petra Oppeltová, Ph.D., Mendelova univerzita v Brně, oppeltova@mendelu.cz