Rajmon, R., Haloun, T.
Levostranná dislokace slezu (dále jen LDS) je zřejmě nejčastějším důvodem pro chirurgické zákroky v břišní krajině u dojnic. První případy jsou popisovány v padesátých letech minulého století. V chovatelsky vyspělých zemích postihuje onemocnění do 5 % otelených dojnic. V chovech, ve kterých není zajištěna kvalitní a vybalancovaná krmná dávka, a kde díky tomu trpí dojnice po otelení jinými zdravotními problémy, dosahuje incidence onemocnění dokonce i 15 – 35 %. Onemocnění se vyskytuje nejčastěji do 4 týdnů po porodu. Je ale možný jeho výskyt po celou dobu laktace. (Nottebrock a Ferking, 1997, Heimberg, 1999; Baird, 2012).
Onemocnění je označováno jako polyfaktoriální. Mezi predispoziční faktory LDS patří plemenná příslušnost (Holštýnské plemeno, Guernsey), genetická predispozice, komplikovaný průběh porodu a prvních týdnů laktace, výskyt metabolických onemocnění, vysoko koncentrovaná krmná dávka s nedostatkem vlákniny, významnou roli hraje i výskyt endometritid, mastitid a onemocnění končetin (Constable a kol., 1992; Uribe a kol., 1995; Duffield a kol., 2009; Doll a kol., 2009).
Anatomicky je slez predisponován k dislokaci slezu tím, že průchod mezi knihou a slezem neleží v nejvyšším místě slezu, ale částečně na straně. Plyn se tak může kumulovat ve výduti slezu, což se děje, pokud je narušena motilita gastrointestinálního traktu. Nahromaděný plyn poté táhne slez směrem dozadu vzhůru (Fleisher a kol, 2009). Teprve nedávno byl ovšem tento děj vizuálně zdokumentován metodou skiaskopie, tedy zobrazování pomocí rentgenových paprsků v čase (Itoh et al., 2017).
Příčin snížené motility slezu může být více. Zmiňována je snížená hladina vápníku v krvi – hypokalcémie (Zadnik. 2003), resistence na insulin nebo narušená cholinergní nervová stimulace (Biffani et al., 2014), role lokálně působících hormonů jako je substance P nebo stav receptorů pro motilin (Doll, 2015).
Poměrně velká pozornost je věnována dědivosti LDS. U řady výše zmíněných mechanismů narušení motility slezu (zejména těch neuro-endokrinních) existují výrazné meziplemenné rozdíly např. mezi holštýnským a červenostrakatým skotem, korelující i s rozdílným výskytem LDS u těchto plemen. Patrně alespoň některé vlohy pro LDS jsou lokalizovány v oblastech shodných s těmi využívanými pro selekci na mléčnou užitkovost (Biffani et al., 2014; Doll, 2015). Odhadovaná heritabilita kolísá mezi 0,03 a 0,5, což je zřetelně více, než u řady dalších onemocnění skotu. Dalšími predisponovanými plemeny jsou Guernsey, Jersey, Brown Swiss, Ayrshire a Simmental-Red Holstein. Oblasti genomu asociované s LDA byly lokalizovány na chromozomech 1, 3, 11, 20 and 23 (Zerbin et al., 2015), ale též na chromosomech 2, 5, 8, 13, 20, 24, nebo X, přičemž pro mnohé bylo identifikováno hned několik jednonukleotidových polymorfismů – SNP (Lehner et al., 2018). Je evidentní, že genetická predispozice se týká celé řady mechanismů patogeneze LDS a bude vyžadovat ještě značné analytické úsilí. V té souvislosti nabývá na významu potřeba přesné a úplné evidence zdravotního stavu dojnic jako podmínka pro přesnější hodnocení genetických predispozic pro metabolické poruchy (Koeck et al., 2013).
Diagnostika LDS je založena na identifikaci kovových tónů v na levé straně v oblasti 9. - 13. žebra. Nicméně prvotními příznaky jsou zejména anorexie nebo pokles produkce mléka. Vyhledávání takových zvířat již je rutinní faremní praxí (Baird, 2012). S rozšiřujícími se analytickými možnostmi vědecké týmy stále hledají možnost, jak zdokonalit diagnostické postupy. Např. Li et al. (2018) upozorňují, že atypické případy unikají pozornosti – ne vždy je zjišťován typický zvuk a ani ultrasonografický nález v 10.-12. mezižebří nemusí onemocnění odhalit. Doporučují proto rozšířit ultrazvukem vyšetřované pole na 9. – 13. mezižebří a věnovat pozornost i dolním partiím.
Laboratorní diagnóza se opírá o nález hypochloremické metabolické acidózy s různým stupněm hypokalémie, nebo hyponatrémie (Trent, 1990). Hlavní změny krevního profilu vesměs indikují negativní energetickou bilanci, poškození jater a zánětlivou reakci organismu. Právě indikátorům zánětu (např. haptoglobin, sérový amyloid, prostaglandin, histamin, atd.) byla věnována značná pozornost, ale výsledky nejsou přesvědčivé. Jednak různým autorům vychází jako vhodnější pro sledování rozdílné látky, jednak se zdá, že do hodnot těchto indikátorů hodně promlouvá existence souběžných infekčních nebo zánětlivých onemocnění (Stengarde et al. 2010, Mamak et al. 2013, Klevenhusen et al. 2015; Al-Rawashdeh a kol. 2017). Zajímavé je zjištění, že prognosticky příznivější jsou vyšší hodnoty BHB nebo těkavých mastných kyselin (Reynen et al. 2015)
LDS je možno ošetřit konzervativně nebo chirurgicky. Nejjednodušší konzervativní metodou je repozice slezu válením dojnice, kdy je možné téměř ve všech případech dosáhnout repozice. Velkou nevýhodou tohoto ošetření je však vysoká míra recidiv, od 75 % až do 80 % (Grymer a Sterner, 1982; Ames, 1987). Repozice dislokovaného slezu válením je indikovaná pouze při nekomplikované LDS, kterou není možné řešit chirurgickým zákrokem. Tato metoda je velmi levná a v případě recidivy lze snadno zopakovat (Smith,1981). Nedávno ovšem byla publikována studie Melendez et al. (2017) podle které bylo u konzervativní terapie 4x vyšší riziko vyřazení zvířete do 300. dne laktace a o 25 % nižší nádoj za laktaci, oproti tzv. kolíčkové metodě nebo metodě pravostranné omentopexe.
Tzv. kolíčková metoda (sutura Grymer-Sterner, LDA sutura) spočívá ve fixaci válením reponovaného slezu za pomocí kolíčků zavedených přes kůži a břišní stěnu do dutiny slezu u zvířete ve hřbetní poloze. Tato metoda má vysokou míru úspěšnosti, uvádí se 80 až 88 %. Výhodou fixace slezu kolíčky je to, že kráva zůstává v dorsální poloze pouze krátkou dobu a také to, že není otevírána dutina břišní. Na rozdíl od ostatních technik vyžaduje tato metoda dostatečně dilatovaný slez. Zásadní nevýhodou je to, že u této metody se fixace slezu nedá kontrolovat zrakem - pokud dojde ke komplikacím, jsou velice závažné (Grymer a Sterner, 1982; Tithof a Rebhun, 1986; St - Jean a kol., 1987).
Proto jsou (zvláště u cenných zvířat) preferovány chirurgické metody ošetření LDS. Princip všech chirurgických přístupů obecně spočívá v otevření břišní dutiny (laparotomie), vypuštění plynu nahromaděného ve slezu a repozici slezu s jeho následnou fixací.
V ČR nepříliš používanou metodou je laparotomie z levé strany s s fixací slezu ke spodině dutiny břišní - tzv. Utrechtská metoda. Výhodou této metody je možnost adspekce stěny slezu a možnost přístupu do bachoru (pokud je indikováno jeho otevření). Nevýhodou je obtížnější založení fixačního stehu u méně dilatovaných slezů, obtížnější dosažení na dno dutiny břišní u velkých pacientů a nebezpečí poranění střevních kliček při manipulaci s Gerlachovou jehlou v dutině břišní (Lagerweij a Numans, 1968; Baker, 1973). Komplikace mohou být velmi podobné jako u kolíčkové metody (St - Jean a kol., 1987).
Relativně málo známou metodou v České republice je paramediánní abomasopexe. Tato metoda umožňuje řešení nejen levostrané dislokace slezu, ale i stavy spojené s jeho přesunem na pravou stranu. Zároveň je možné důkladné vyšetření dutiny břišní a stěny slezu, kdy na něm mohou být diagnostikovány eventuální slezové vředy (St - Jean a kol., 1987). U této metody se vyskytuje minimum komplikací a výhodou je i minimální velikost operační rány. Nevýhodou je potřeba manuální práce pro uvedení dojnice do dorsální polohy. S touto polohou může souviset i riziko regurgitace a následného vdechnutí zažitiny (Anderson a kol., 1994). Přípravu operačního pole často stěžuje fekální kontaminace rány. Tento postup se nedoporučuje u krav s edémem v místě fixace a u krav s onemocněném respiračního aparaátu, nebo pokročilou graviditou. (St - Jean a kol., 1987; Parker a Fubini, 1987).
Nejvíce využívanou chirurgickou metodou v ČR je pravostranná laparotomie s fixací nikoli samotného slezu, ale jeho opony (závěsu) dle Dirksena (Dirksen, 1967). Touto metodou lze řešit jak levostrannou, tak pravostrannou dislokaci slezu i pravostranné přetočení slezu. Zvíře zůstává po celou dobu operace stát a je možné provést preventivní fixaci slezu. Nevýhodou může být obtížnější přístup k případným srůstům mezi slezem a levou stranou dutiny břišní. Některé stavy vyžadují vypuštění slezu pomocí jehly s hadičkou, což může zvyšovat nebezpečí peritonitidy (St - Jean a kol., 1987). Výhodou přístupu zprava je snadné posouzení polohy slezu a přiléhajících orgánů během operace a poměrně jednoduchá technika fixace omentopexí (přišití opony do operační rány). Možnou nevýhodou této techniky je obtížnější dosažitelnost a dekomprese slezu, jeho repozice v případě velkého naplnění bachoru a možnost pooperačního poškození omentopexe, zvláště u zvířat ve velmi dobré kondici, u kterých je omentum více prostoupeno tukem (Trent, 2002).
Nové přístupy k řešení levostranné dislokace slezu přineslo využití laparoskopie. Tyto metody jsou minimálně invazivní, tím i méně bolestivé a zvířata se tak rychleji vracejí do produkce. Důležitou předností laparoskopických metod je vizuální kontrola všech prováděných úkonů a možnost vizualizace ne přímo dostupných míst v dutině břišní, dále zkrácení operačního času a v některých případech zejména při provádění operací na stojícím pacientovi je přínosem i omezení celkové anestesie. Laparoskopické metody však vyžadují dobrou znalost anatomie a určitý trénink. Základní nevýhodou je vysoká pořizovací cena sofistikovaného operačního vybavení (Bouré, 2005; Newman, 2009)
K praktickému rozšíření laparoskopie u skotu došlo až po roce 1998, kdy Janowitz publikoval metodu ventrální laparoskopické abomasopexe při terapii levostranné dislokace slezu. V roce 2004 byla dále publikována jednostupňová metoda řešení levostranné dislokace slezu (Christensen, 2004, Barisani, 2004). Modifikace a vylepšení původní Janowitzovy metody byly uveřejněny v roce 2007 (Seeger a Doll, 2007).
Roy a kol (2008) porovnávali výsledky ventrální laparoskopické abomasopexe (metoda dle Janowitze) a laparotomické metody omentopexe zprava (metoda dle Dirksena). Srovnatelný byl nádoj operovaných zvířat, průběh následných porodů i riziko vyřazení operovaného zvířete z chovu. Metoda laparoskopické abomasopexe je zde hodnocena jako velmi dobře proveditelná ve stájovém prostředí. K nevýhodám této metody autoři uvádějí nutnost uvedení zvířete do dorsální polohy, nemožnost dokončit operaci při existenci abdominálních adhezí. K nevýhodám patří i cena instrumentálního vybavení pro provádění laparoskopických operací. Za positivum je považován kratší operační čas, menší potřeba aplikovat antibiotika i snadnost osvojení si operační techniky, které autoři předpokládají po deseti provedených operacích. Podobně Seeger a kol. (2006) v podmínkách univerzitní kliniky hodnotí laparoskopickou metodu jako rychlou a bezpečnou metodu pro řešení levostranné dislokace slezu. Pouze v určitých případech jako abdominální adheze, nebo kardiopulmonální nedostatečnost doporučují autoři použití jiných metod než laparoskopických.
Van Leeuwen a Muller (2002) uvádějí u zvířat operovaných laparoskopicky nižší maximální hodnoty sérového kortizolu a jejich rychlejší pokles po operaci i rychlejší zvýšení příjmu potravy a rychlejší návrat mléčné produkce než u pacientů po laparotomii. Wittek a kol. (2009) pak popisují u laparoskopicky operované skupiny rychlejší vyprazdňování slezu, rychlejší úpravu bachorových rotací a opět rychlejší obnovení mléčné produkce. Na druhou stranu Wittek et al. (2012) při porovnání laparoskopických a laparotomických postupů dospěli k závěru, že všechny vedou k aseptické peritonitidě a aktivaci srážecího systému, což predisponuje k fibrinovým a fibrózním srůstům v místě fixace. Laparoskopická metoda je jednoznačně méně poškozující. Nicméně nikoli náhodou připojují autoři podmínku „pokud je provedena správně“, neboť při fixaci dochází k prošití, tedy perforaci slezu. Zároveň ze studie vyplývá, že rychlé zotavování pacientů je spíše podmíněno odstraněním samotné LDS.
V posledních letech bylo publikováno několik studií zaměřených na dílčí modifikace užívaných postupů: Gnus et al. (2018) prezentovali modifikované instrumentárium pro laparoskopické řešení LDS. Mamak et al. (2013) na základě hodnocení biochemického profilu pacientů, indikujícím zapojení zánětlivých reakcí a oxidativního stresu do patogeneze LDS doporučují zvážit využití postupů humánní medicíny ke kontrole cytokinů a oxidativního stresu. Podle Mudron a Rehage (2018) předoperační aplikace selenu a vitaminu E mírně snižuje hladinu kortizolu po zákroku, efekt na indikátory oxidativního stresu (TBARS test) se nepotvrdil. Podobně se nepotvrdil prokinetický efekt erythromycinu na motilitu slezu po operaci (Freick et al. 2016).
Pozornost je věnována též možnostem snížení rizika nástupu LDS a naopak zlepšení prognózy operovaných zvířat. Simoes et al. (2013) potvrdili význam struktury krmné dávky pro prevenci vzniku LDS. podíl TMR frakce s částicemi pod 8 mm koreloval pozitivně s rizikem LDS, naopak vyšší podíl frakce částic nad 19mm riziko LDS snižoval. Stengarde et al. (2012) uvádějí v rámci analýzy faremní praxe ve Švédsku jako hlavní rizikové faktory pro LDS velikost stáda, výši maximálního denního nádoje, soustřeďování suchostojných krav pouze do jedné skupiny a také nedodržování pravidla denně čistit krmný stůl. Také práce Lyons et al. (2014) s odkazem na roli inzulínové rezistence v patogenezi LDS zdůrazňují význam sprévného managementu výživy suchostojných dojnic. McArt et al. (2012) aktivně vyhledávali zvířata se subklinickou ketózou. Jejich promptní medikace 300 ml propylenglykolu p.o. snížila riziko LDS 1,6x a riziko vyřazení zvířete během prvního měsíce laktace 2,1x. Stengarde et al. (2010) pak zvažují využití haptoglobinu jako indikátoru pro odhalování zánětlivých onemocnění v poporodním období s cílem snížit jejich včasnou léčbou riziko vzniku LDS.
Zajímavé jsou údaje o následné užitkovosti a přežívání operovaných zvířat. Zatímco např. Lyons et al. (2014) uvádějí oproti zdravým zvířatům srovnatelnou pravděpodobnost vyřazení v následující laktaci, avšak nižší užitkovost a horší reprodukci, Melendez et al. (2017) zaznamenali 9x vyšší riziko vyřazení, nádoj nižší o cca 35 %. Vysvětlení nabízí studie Reynen et al. (2015), ze které vyplývá, že prognosticky příznivější jsou vyšší hodnoty indikátorů negativní energetické bilance před zákrokem a obnovení nádoje po operaci.
Použitá literatura:
Al-Rawashdeh O., Bani Ismail Z., Talafha A., Al-Momani A. 2017. Changes of hematological and biochemicalparameters and levels of pepsinogen, histamineand prostaglandins in dairy cows affected withleft displacement of the abomasum. Polish J. Vet. Sci. 20 (1). 13–18.
Ames, N. K. 1987. Left displacement in dairy cows. Agri - Practice, (8) 11 - 16.
Anderson, D. E., Gaughan, E. M., St Jean G. 1993. Normal laparoscopic anatomy of the bovine abdomen. Am. J. Vet. Res., 54:1170 – 6.
Baird A. N. 2012. Displaced abomasum in cattle: evaluation beyond the ping. Vet. Rec. 170. 411 – 412.
Baker, J. S.1973. Displacement of the abomasum in dairy cows. Part 2 Pract .Vet., 45 : 16 – 22.
Barisani, C. 2004. Evoluzione della tecnica di Janowitz per la risoluzione della dislozacione abomasale sinistra secondo Barisani. Summa., 5: 35 - 39.
Biffani S., Morandi N., Locatelli V., Pravettoni D., Boccardo A., Stella A., Nicolazzi E. L., Biscarini F. 2014. Adding evidence for a role of the SLITRK gene family in the pathogenesis of left displacement of the abomasum in Holstein-Friesian dairy cows. LivestockSci. 167. 104–109.
Boure, L., Foster, R. A., Palmer, M., Hathway, A. 2001. Use of an endoscopic suturing device for laparoscopic resection of the apex of the bladder and umbilical struktures in normal neonatal calves.Vet. Surg., 30 : 319 – 26.
Christensen, K. 2004. Laparoskopisch kontrollierte Operation des nach links verlagerten Labmagens (Janowitz-Operation) ohne Ablegen des Patienten. Tierarztl. Praxis, 32, 118 – 121.
Constable, P. D., Miller, G. Y., Hoffsis, G. F., Rings, D. M. 1992. Risk factors for abomasal volvulus and left abomasal displacement in cattle. Am J. Vet. Res., 53 (7), 1184 - 92.
Doll K. (2015): Abomasal displacement in dairy cattle: A hereditary disease? The Veterinary Journal 205 (2015) 329–330
Doll, K., Sickinger, M., Seeger, T. 2009. New aspects in the pathogenesis of abomasal displacement. Vet. J., 181 (2), 90 – 6.
Duffield, T. F., Lissemore, K. D., McBride, B. W., Leslie, K. E. 2009. Impact of hyperketonemia in early lactation dairy cows on health and production. J. Dairy Sci., 92 (2), 571 - 80.
Fleischer, P., Dvořák, D., Šterc, J., Doll, K., Němeček, L., Hofírek, B. 2009. Levostraná dislokace slezu. In: Hofírek, B., Dvořák, D., Němeček L., Doležel R., Pospíšil Z. (eds.). Nemoci skotu. Česká buiatrická společnost. 409 – 417.
Freick M., Weber J. , Passarge O., Kevork S.D. 2016. Effects of erythromycin on milk yield, rumen contraction rate and blood beta-hydroxybutyrate concentration in dairy cows after laparoscopic reposition of the left displaced abomasum. Vet. Med. 61 (8). 413–420.
Gnus M., Ratajczak K., Antosik P. Application of a laparoscopic spieker of own design in reposition and fixation of the left displacement of the abomasum (LDA) in cattle. Med. Weter. 74 (2), 99-103.
Grymer, J., Sterner, K. E. 1982. Perkutaneous fixation of left displacement abomasum, using a bar suture. J. Am. Vet. Med. Assoc., 180, 1458 – 1461.
Heimberg P., 1999. Kontrollierte klinische Studie uber die Behandlung von Kuhen mit linkseitiger Labmagenvelagerung mittels perkutaner Abomasopexie im Vergleich zur Omentopexie nach Laparotomie von rechts. Diss. Hannover 161 s.
Itoh M., Aoki T., Sakurai Z., Sasaki N., Inokuma H., Kawamoto S., Yamada K. 2017. Fluoroscopic observation of the development of displaced abomasum in dairy cows. J. Vet. Med. Sci. 79(12). 1952–1956. doi: 10.1292/jvms.16-0611
Klevenhusen F., Humer E., Metzler-Zebeli B., Podstatzky-Lichtenstein L., Wittek T., Zebeli O. 2015. Metabolic Profile and Inflammatory Responses in Dairy Cows with Left Displaced Abomasum Kept under Small-Scaled Farm Conditions. Animals, 5, 1021-1033; doi:10.3390/ani5040396
Koeck A., Miglior F., Jamrozik J., Kelton D. F., Schenkel F. S. 2013. Genetic associations of ketosis and displaced abomasum with milk production traits in early first lactation of Canadian Holsteins. J. Dairy Sci. 96 :4688–4696
Lagerweij, E., Numans, S. R. 1968. De operative behanandelingsmethoden bij het run volgens de „Utrechtse methode“. Tijdsch. Diergeneesk., 93, 366 – 376.
Lehner S., Zerbin I., Doll K., Rehage J.,Distl O. 2018: A genome-wide association study for left-sided displacement of the abomasum using a high-density single nucleotide polymorphism array. J. Dairy Sci. 101:1258–1266
Li X. W., Xu Q. S., Zhang R. H., Yang W., Li Z., Zhang Y. M., Tian Y., Zhang M., Wang Z., Liu G. W., Xia C., Li X. B.. 2018. Ultrasonographic findings in cows with left displacement of abomasum, before and after reposition surgery BMC Vet. Res. 14 (44). DOI 10.1186/s12917-018-1358-7
Lyons N. A., Cooke J. S., Wilson S., van Winden S. C., Gordon P. J., Wathes D. C. 2014. Relationships between metabolite and IGF1 concentrations with fertility and production outcomes following left abomasal displacement. Vet. Rec. doi: 10.1136/vr.102119
Mamak N., Devrim A.K., Aksit H., Aytekin I.,. Yıldız R 2013: Levels of antioxidant substances, acute phase response and lipid peroxidation in the left and right abomasum displacement in cows Polish J. Vet. Sci. 16 (4). 731–733 .
McArt J. A. A., Nydam D. V., Oetzel G. R. 2012. A field trial on the effect of propylene glycol on displaced abomasum, removal from herd, and reproduction in fresh cows diagnosed with subclinical ketosis. J. Dairy Sci. 95. 2505–2512.
Melendez P., Romero C., Pithua P., Marin M. P., Pinedo P., Duchens M. 2017. Retrospective evaluation of milk production and culling risk following either surgical, toggle-pin suture or conservative treatment of left displaced abomasum in Chilean dairy cows. New Zealand Vet. J. 65 (6). 292–296
Mudron P., Rehage J. 2018. Effects of vitamin E and selenium supplementation on blood lipid peroxidation and cortisol concentration in dairy cows undergoing omentopexy. J Anim Physiol Anim Nutr. 2018;102:837–842.
Newman, K. D. 2009. Laparoscopy in large animal surgery. Food animal practice, Fifth edition, 406 – 413.Nottebrock, G. R., Ferking, H.1997. Zur perkutanen Fixation, oder das Dubeln, das links und rechtsseitig verlagerten Labmagens. Dtsch. Tierartzl. Wochenschrift, 104: 295 – 297.
Parker, J. E., Fubini, S. L.1987. Abomasal fistulas in dairy cows, Cornell Vet., 77: 303 – 309.
Reynen J. L., Kelton D. F., LeBlanc S. J., Newby N. C., Duffield T. F. 2015. Factors associated with survival in the herd for dairy cows following surgery to correct left displaced abomasum. J. Dairy Sci. 98:3806–3813
Roy, J. P., Harvey, D., Bélanger, A. M., Buczinski, S. 2008. Comparasion of 2- step laparoscopy-guided abomasopexy versus omentopexy via right flank laparotomy for the treatment of dairy cows with left displacement of the abomasum in on farm setting. J. Am. Vet. Med. Assoc., 232 (11), 1700 - 6.
Seeger, T., Doll, K. 2007. Modifikationen der endoskopischen Abomasopexie beim Rind. Dtsch. Tierartzl. Wschr., 114, 195 – 201.
Seeger, T., Kumper, H., Failing, K., Doll, K. 2006. Comparison of laparoscopic - guided abomasopexy versus omentopexy via right flank laparotomy for the treatment of left abomasal displacement in dairy cows. Am. J. Vet. Res., 67 (3), 472 - 478.
Smith, D. F. 1981. Treatment of left displacement of the abomasum. Part 1 Comp. Cont. Ed., 3 (11) 415 – 423.
Simões J., Teixeira V., Silva S.R., Gomes A., Ventura A. 2013. Relationship between dietary particle size and the incidence of displaced abomasum on Holstein-Friesian dairy farms that feed diets high in maize silage. LivestockSci.157. 478–481
St – Jean, G. D., Hull, B. L., Hoffis, G. F. 1987. Comparison of the different surgical techniques for correction of abomasal problems, Comp. Contin. Edu. 9: 377 – 382.
Stengärde L., Holtenius K., Tråvén M., Hultgren J., Niskanen R., Emanuelson U. 2010. Blood profiles in dairy cows with displaced abomasum. J. Dairy Sci. 93 :4691–4699
Stengärde L., Hultgren J., Tråvén M., Holtenius K., Emanuelson U. 2012. Risk factors for displaced abomasum or ketosis in Swedish dairy herds. Prev. Vet. Med. 103. 280– 286.
Tithof, P. K., Rebhun, W. C. 1986. Complications of blind - stitch abomasopexy: 20 cases (1980-1985). JAVMA, 189, 1489 - 1492.
Trent, A. M. 2002. Surgery of the abomasum,196 - 240, In: Fubini S. L., Ducharme N. G. Farm
Animal Surgery; W. B. Saunders Company, 579.
Trent, A. M. 1990. Surgery of the bovine abomasum. In: Bristol D. G. Surgery of the bovine digestive tract. The veterinary clinics of north america, 6 (2): 399 – 443.
Uribe, H. A., Kennedy, B. W., Martin, S. W., Keton, D. F. 1995. Genetic parameters for common health disorders of Holstein cows. J. Dairy Sci., 78 (2), 421 – 30.
van Leeuwen E, Muller K. 2002. Laparoscopic treatment of the left displaced abomasum in cattle and results of 108 cases treated under field conditions (abstr), in Proceedings. 22nd World Buiatrics Cong, 33.
Wittek T., Fürll M., Grosche A. 2012. Peritoneal inflammatory response to surgical correction of left displaced abomasum using different techniques. Vet. Rec. doi: 10.1136/vr.101107
Wittek, T., Locher L. F., Alkaassem, A., Constable, P. D. 2009. Effect of surgical correction of left displaced abomasum by means of omentopexy via right flank laparotomy or two step laparoscopy – guided abomasopexy on postoperativ abomasal emtying rate in lactating dairy cows. J. Am. Vet. Med. Assoc., 234 (5): 652 – 657.
Zadnik, T. 2003. A komparative study of the hematobiochemical parameters between clinically healthy cos and cos with displacement of the abomasum. Acta Vet. (Beograd) 53(5-6): 297-309.
Zerbin I., Lehner S., Distl O. 2015. Genetics of bovine abomasal displacement. Vet. J. 204. 17–22.
| Přílohy |
 levostranna-dislokace-slezu.docx |